Módní styl čtyřicátých a padesátých let je na stránkách La Femme projektu zastoupen velmi silně. Nicméně spousta fanoušků tohoto stylu jde dál, než jen na povrch a z tohoto období jim imponují i další kulturní aspekty. Ať to jsou auta, průmyslový design, filmy či hudba, toto období mělo co nabídnout. V dnešním článku se zaměříme právě na hudbu. Pronikání do nových hudebních stylů bývá obtížné, protože člověk ví, co by se mu asi tak líbilo, ale nemá se čeho chytit, jaká jména zadávat do googlu atd. Dnes se pokusím nabídnout takové malé rozšíření obzorů, nikoli vyčerpávající výčet.
Nejprve trocha historie, opravdu jen trocha. Jazz, původně psáno jako jass, je hudební styl, jehož kořeny sahají až do samých počátků dvacátého století. Za město jazzu je považováno americké New Orleans a je to právě tam, kde se formovaly jeho počátky. Punc města jazzu neztrácí dodnes a po celé dvacáté století bylo rodištěm či domovem mnoha hudebních velikánů. Náš výlet do historie jazzu vezmeme chronologicky a čtyřicátá léta ve výsledku postupně překonáme až do let šedesátých.
Za předchůdce jazzu či swingu by se dal považovat ragtime. Většina lidí jistě zná, alespoň po sluchu, skladbu Entertainer od Scotta Jopplina – 1. Ragtime je charakterizován převážně sólovým klavírem, nicméně vyskytuje se i ve více podobách. Bylo by chybou opomenout tzv. rag – spojení klasického bluesu z delty řeky Mississippi s komplikovanější hudební strukturou. Za klíčovou postavu ragu považuji kytaristu Blind Blakea – 2. Již v těchto raných kompozicích lze nalézt schémata, které budeme potkávat ještě později a to například v Charlestonu – 3.
Za podstyl ragtimu se bere styl cakewalk. Zde skladba Cakewalking babies – 4. Sydney Bechet, předchůdce a spolupracovník Louise Armstronga je jistě postavou, která stojí za poslech. Jeho kariéra sahá právě od ragtimu, cakewalku až po smoooth jazz padesátých let (5), ale to předbíháme, stále jsme na počátku dvacátých let. Paralelně k ragtimu se vyvíjel i pianový styl stride piano. Charakterizován je poměrně striktní prací levé ruky a volné improvizační techniky ruky pravé. Zvučnými jmény tohoto stylu jsou James P. Johnson (6) a Fats Waller – (7) a zde jeho známá skladba Ain’t Misbehavin‘ – 8.
Další pianový styl, který můžeme zmínit, je Boogie Woogie. Hudebně se jedná o přímého nástupce bluesu a předchůdce rock’n’rollu. Stavba je klasická bluesová dvanáctka, základní tón, submidominantna, dominanta – 9.Zvučné jméno boogie woogie – Meade Lux Lewis – 10. Za zmíňku stojí i Jimmi Yancey – 11. Co by to bylo za výčet, když bychom nezmínili jazzové zpěvačky. Mezi nejstarší a nejznámější patří Bessie Smith – 12, která se pohybuje na hranici bluesu a jazzu. Někde na pomezí bluesu a ragtime se pohybuje skupina The Mills Brothers –13, jediný doprovod jim dělá tenorová kytara, jinak všechny zvuky vytváří sami zpěváci, jak je zdůrazněno i zde – 14.
Předtím, než se posuneme v čase dál, musíme zmínit styl Dixieland. Mezi ragtimem a dixielandem nejsou přesně a jasně definované hranice. Spíše než repertoárem se odlišují složením hudebních těles. Dixieland se spoléhá hlavně na dechové nástroje a tzv. marching bands, tedy skupiny hrající v průvodech právě třeba v New Orleans. (Svébytným prvkem jsou tzv. Funeral bands či pohřební kapely – 15. Dominujícím prvkem jsou klarinety, trumpety a ze strunných nástrojů takřka výhradně banjo. Za nejznámejší skladbu dixielandu můžeme považovat When The Saints are Marching in – 16. Dosáhla takové popularity, že některé pouliční bandy odmítají tuto skladbu hrát, protože je spousta dalších krásných skladeb. Připomeňme například Tiger Rag (17), zde v podání Original Dixiland Jazz Bandu a pro srovnání moderní verze ve stylu Gypsy Jazz – 18. Dixieland jazz se stále těší veliké oblibě, často ve formě pouličních band. Složení nástrojů se pro tento styl hodí, dechové nástroje jsou poměrně zvučné. Jmenujme alespoň jedny z nejprominentnějších kapel současnosti, maďarský Benkó Dixieland Band – 19, a Dutch Swing College Band.
Nyní se pomalu dostáváme do let třicátých a čtyřicátých. Andrews Sisters budou většině čtenářů známé – 20, ale bylo by škoda opomenout jejich současnici Billie Holiday – 21, v té době začala svoji kariéru i nezapomenutelná Ella Fitzgerlad, kterou si připomene pozdějším albem s Louisem Armstrongem – 22.
Ze swingových a dixielandových uskupeních se postupně utvářely tzv. big bandy. Poměrně velká hudební tělesa čítající i dvacítku hráčů. Zvukově se jednalo o uhlazenější a propracovanější styl. Mnoho lidí jistě zná Glenna Millera a jeho armádní swingový orchestr – 23. Byla by škoda skončit však jen zde a nejmenovat i další orchestry. Skoro každý známější jazzový hudebník měl v té době svůj orchestr, tyto orchestry také často hrály v různých filmech či muzikálech své doby. Zde Benny Goodman za kterého nabídnu jeho známou kompozici Sing Sing Sing – 24, Fletcher Henderson – 25, Harry James – 26, Count Basie – 27, Les Brown – 28, a v neposlední řadě pak Woody Herman – 29. Právě podle Woodyho Hermana má filmový režisér Woody Allen svůj pseudonym (původním jménem Allan Stewart Konigsberg). Woody Allen je úžasným klarinetistou sám o sobě – 30, a je klarinetistou v dixilandové skupině. Není tedy náhoda, že jeho filmy obsahují spoustu jazzové hudby. Uveďme nyní alespoň film Sladký ničema (Sweet and Lowdown). Soundtrack k tomuto filmu tvoří z části nově nahrané jazzové standardy v podání Dicka Hymana – 31, doplněné původními nahrávkami velikánů jako výše zmíněný Sydney Bechet. Woodyho Allena a jeho film nezmiňuji náhodou. Hlavní postava Emmet Ray je z velké části založený na skutečném jazzovém kytaristovi Django Reinhardtovi.
Django je považován za nejlepšího jazzového kytaristu vůbec. Poranění jeho levé ruky mu nebránilo se stát legendou – 32. Pro spoustu lidí nebude Django a jeho hudba neznámá. Soundtrack z české hry Mafia byl složen takřka jen z jeho (velmi často originálních) kompozic. Za tu nejznámější připomeňme Minor Swing – 33. Django, jeho hudba a život by vydaly (a také vydaly) na celou knihu. Jamoval s velikány jako Dizzie Gillespie, Louis Armstrong a Duke Ellington. To, že z mnoha těchto setkání neexistují nahrávky je nesmírná škoda. Nicméně záznamy z tour, kde Django Reinhardt hrál s velikánem Dukem Ellingtonem existují – 33. Django a jeho Quintet of Hot Club of France byl hudební avantgardou, jdoucí proti proudu swingových bigbandů a absence žešťových nástrojů jej činila v očích mnohých promotérů nedůvěryhodným. Styl gypsy jazz je však živý dodnes. Zde jsou někteří z jeho současných představitelů – technický neuvěřitelný Joscho Stephan – 34, rodina Rosenbergových35 nebo 36.
Vraťme se ale ještě k Duku Ellingtonovi. I jeho kompozice zaznívají ve filmech Woodyho Allena. Jeho verze swingu byla nazývána jungle music. Z části je to dáno rytmickou akcentací a z části také proto, že prohazoval jednotlivé party mezi hudebníky tak, aby narušil často až příliš uhlazený zvuk bigbandu – 37. Skladbu It don’t mean a thing není snad třeba představovat – 38. Woody Allen nám ale poslouží jako malý oslí můstek. Přeci jen, je to odborník na slovo vzatý a svůj vytříbený vkus odráží i jeho filmy. Jeden z nejkrásnějších nástupů klarinetu v jazzu George Gershiwn – Rhapsody in Blue 39, kterou začíná úžasný film Manhattan. George Gershwin je jedním z nejznámějších jazzových skladatelů, i když vám jeho jméno možná nic neříká, tak skladbu Summertime jste již jistě slyšeli – 40. Pro srovnání předběhneme a poslechneme si, jak se s tímto jazzovým standardem vypořádal například Charles Mingus – 41.
Swing sice definoval hudbu konce třicátých a takřka celých čtyřicátých let, nicméně spousta hudebníků nenacházela dostatečný prostor k improvizaci a sebevyjádření v rámci orchestrů. Koncem čtyřicátých let se tak formuje nový styl, nazvaný později bebop. Jedním z prvních představitelů bebopu je Dizzie Gillespie se svojí skladbou Salt Peanuts – 42. Jedná se o trochu jiný směr, než jaký hrál orchestr Earla Hines, jehož byl členem – 43. Tento nový styl se dostával prostřednictvím dovážených hudebních desek a rádia i zpět do Evropy a ovlivňoval i swingové velikány, jako již zmíněný Django Reinhardt – 44. Djangova předčasná smrt nás okradla o možná neuvěřitelné kompozice. Skladby z konce jeho života jsou naprosto solidní bebop, na svou kytaru přidělal dokonce elektronický snímač a zesilovač měl nastaven tak, že zvuk jeho kytary poměrně hodně zkresloval. To jsme stále ještě v roce circa 1950. I když album Birth of the Cool Milese Davise – 45, bylo nahráno mezi lety 48 a 49 a vyšlo až v roce 1956. Příchod padesátých byl jako závan čerstvého vzduchu. Skladby byly daleko volnější, rytmicky se inspirace brala z latinské Ameriky a Afriky. Vznikaly skladby v lichých rytmech jako Take Five (46) v rytmu 5/4 či Eleven Four – 47 od Dave Brubecka, jednoho z průkopníků lichých rytmů, či dokonce skladby polyrmitcké – 48. Zatímco New Orleans bylo městem, kde se zrodil jazz, tak městem kde se zrodil a formoval Bebop byl New York. Ve skupině s Milesem Davisem hráli velikáni jako Coleman Hawkins – 49, Charlie Parker – 50, Red Mitchell (bývalý spoluhráč Duka Ellingtona) – 51 (trochu jiné podání klasické Ellingtonovy kompozice) a nezapomeňme na Johna Coltranea. Jeho nejznámější skladbou je možná Giant Steps – 52, ale mojí srdcovkou jsou naprosto geniální My Favourite Things – 53. John Coltrane je také jeden z těch, jehož životopis a diskografie by vydala na samostatnou publikaci. Další ze spoluhráčů Milese Davise byl Art Blakey, který později vystupoval se svou skupinou The Jazz Messengers – 54.
V padesátých letech se bebop stával stále více a více komplikovanějším a propracovanějším stylem a plynule přecházel v to, co dnes nazýváme hard-bop. Takřka kultovní postavou hard-bop je skladatel a kontrabasista Charles Mingus. Minguse jsme již sice potkali s jeho verzí Summertime, ale je to postava klíčová a tudíž se mu budeme chvíli věnovat – 55. Sdružoval kolem sebe vynikající hráče a pořádal jazzové workshopy, kde svým často nevybíravým chováním (jednomu trumpetistovi vyrazil několik zubů a ten tak přišel o rozsah jedné oktávy, například) vybičovával tyto hráče k naprosto unikátním hudebním výkonům – 56, a na závěr 57.
Když je řeč o bebopu, můžeme zmínit vynikající kytaristku Emily Remler – 58, či 59. Mohlo by se zdát, že kytaristů je v jazzu v porovnání s pianisty a dechaři minimum. Již jsme zmínili Franka Vignolu, Django Reinhardta a Emily Remler. Přidat můžeme vynikajícího hráče Joe Passe – 60, či 61, verze Summertime a nezapomínejme na Charlieho Christiana – 62. V rámci stylu bebop a hard-bop nám sem zapadá i Wes Montgomery –63.
Joe Pass pak dlouhou dobu doprovázel klavíristu Oscara Petersona (64) v různych duech, triech, kvartetech, často i s basistou Rayem Brownem – 65. Oscar Peterson za svou nesmírně plodnou kariéru spolupracoval s celou řadou hudebníků. Zmínili jsme již Counta Basieho, Louise Armstronga, Clarka Terryho či Colemana Hawkinse, ale nezmínili jsme například Milta Jacksona – 66, či zde 67 za doprovodu kytaristy Wese Montgomeryho – 68. Milt Jackson je zvláštní tím, že hrál na vibrafon. Tento velice zajímavě znějící nástroj brilantně ovládal kromě Milta Jacksona i Lionel Hampton – 69, se kterým v orchestru hrál i již zmíněný Charlie Christian – 70, zde s Benny Goodmanem a Fletcherem Henderesnem (jež měl svůj vlastní swingový orchestr jak jsme zmínili – 71.
Paralelně k vyhraněnému stylu bebop/hard-bop však přetrvával i uhlazenější styl. Klíčovou postavou jazzového zpěvu byla v padesátých letech zpěvačka Julie London – 72 a její sametový hlásek 73. Zpěvák Nat King Cole pak snad nepotřebuje představovat – 74.
Zde na přelomu šedesátých a sedmdesátých let náš rychlý přehled ukončíme. Ne, že bychom vyčerpali téma, v tom jsme se nedostali ani pod povrch, ale proto, že není třeba čtenáře zahltit. Tento článek má sloužit jen jako rozcestník, jako zdroj jmen, které si můžete vyhledávat, můstek, od kterého se můžete odrazit k hledání v nekonečném a hlubokém moři jazzu. Na závěr se s Vámi rozloučím ukázkou a mým oblíbeným albem, kam se jazz vyvíjel dále v letech sedmdesátých – 75.