Další interview proběhlo s múzou La Femme Kateřinou Urbanovou, jenž se čtenářům představuje nejenom jako modelka, ale i jako básnířka, hudebnice a průzkumník lidského psyché. Přečtěte si  více o jejích názorech, myšlenkách a odpovědích na otázky.

Bylas před přehlídkou La Femme hodně nervózní? Jak se u tebe nervozita projevuje? Máš na ni nějaký recept?

Nervozita byla přítomná, ale skrytě, velmi jsem se těšila a nervozitu si uvědomila hned, jak jsem vykročila na scénu, takže se mi cestou třásly nohy i ruce. Prý to ale nebylo poznat, navíc když jsme na závěr šly všechny společně, byl třes o fous lepší.  Recept na nervozitu obecně mám takový, že si představím, co nejhoršího se asi tak může stát. A když konstatuji, že i to nejhorší, co mne napadlo, se dá přežít, tak už to vždycky nějak zvládnu.

Jaký byl tvůj dětský sen? Někdo chtěl být popelářem, někdo zase hrát videohry. Co tvůj? Vyplnil se?

Já jsem dětský sen neměla. Nebo si ho nepamatuji, jediné, co vím, že v podstatě od malička jsem od prvních lásek snila o rodině (pochopitelně vždy v kontextu s momentálně adorovaným objektem :-D).  Místo puberty jsem začala sama od sebe kolem třinácti let vyhledávat knížky, které mě směřovaly k osobnímu rozvoji. Zajímaly mě informace a souvislosti.

Chtělas být redaktorkou?

Nechtěla, ale na základce jsem redaktorkou byla (smích). Psali jsme měsíčník, dokonce mám i pár vydání uchovaných doma.

Tvůj sen se tedy vlastně nevyplnil.

Ten o rodině zatím ne, ale na to je spoooousta času. Ale jinak ano, můj sen je ta cesta, která je cílem. Žít přítomností, žít totálně a naplno, ať už myju nádobí nebo začínám nový vztah. Oboje může být stejně naplňující.

V životě přichází spíše kapitoly, které začnou a skončí, než že bys řekl „předtím jsem svůj sen nežil, ale teď už tady jsem “. Je to nekončící proces, je to spíše přístup než konkrétní kroky, chvíli se dá radovat z úspěchu a dovršení, ale pak je třeba začít tvořit a sázet nanovo, aby bylo časem možno zase sklízet (radost, smutek, dle toho, co zasejeme).

Jaký je tvůj všední den?

Když nejsem v práci (dělám likvidátorku pojistných událostí), a když mám čas a energii, zabývám se kulturou, hudbou a jsem ráda ve společnosti. Šiju, i když hlavně na sebe, baví mě šité šperky, braletky a tak. Píšu poezii, jednu báseň jsem napsala i k La Femme. Ráda peču, občas si zahraji na flétnu a na kytaru. Velice ráda sportuji, je toho prostě spoustu. A miluji kočky.

Čím ti lidé imponují? Jak se k tobě staví muži a jak ženy?

Obecně mi velmi imponuje, když je člověk přirozeně sám sebou. Určitá vyzrálost osobnosti, která však nesouvisí až tak s věkem. Vnímám a reaguji na jakékoliv jednání lidí a to i na věci jako je přetvářka a manipulace. Ti, co „hrají tyhle hry“ se mnou pak mívají problém nebo se mi vyhýbají. Jsou to iluze, skrz které nějakým způsobem vidím, či jak to říct. A když prohlédnete iluzi, tak ona prostě zmizí. A lidé, kteří se drží iluzí, se jich často ze strachu nechtějí vzdát. A tam je ta třecí plocha. Konec psychologického okýnka. A jak na mě lidé reagují obvykle? Občas s muži narážím na veselou věc, že se s nimi otevřeně bavím téměř o čemkoliv a oni si mou otevřenost vykládají vícerými způsoby. A já jsem jen a pouze upřímná. U žen je těžší něco vypíchnout, vybírám si kolem sebe přirozeně lidi, kteří jsou podobně naladění a i přistupují k věcem podobně jako já. Umím lidem naslouchat a to mi otevírá dveře nejen k těm, kteří v mém životě zůstávají dlouho, ale i k těm, které potkám třeba jen na okamžik či oka mžik.

Na jaký svůj úspěch jsi nejpyšnější?

Že mám titul přece (smích). Úspěch? To je dost chlapská otázka. Nedá se říct jedna věc. Jsem pyšná na to, že se mi daří vracet se sama k sobě. Že znám svoji cestu a držím se jí, jak to nejlépe zrovna zvládám. I když je někdy hrbolatá. Kdyby byl život snadný tak by to asi byla nuda.

Co obdivuješ na ostatních múzách?

Je báječné být ve víru naší party, kdy jsme všechny na stejné vlně, ale zároveň každá přináší do skupiny samu sebe ve své jedinečnosti. Obdivuji na všech takovou tu svoucnost, o které už jsem mluvila. Je roztomilé vnímat u těch, které obdivujete, jejich nejistoty, radosti, starosti a vše co nás potkává a jak se s tím kdo popasuje.  A mít z toho radost s nimi, vzájemně se podpořit.

Dokážeš si ze sebe udělat legraci?

To je životní nezbytnost.  Miluji ironii i sarkasmus a nebojím se být jejím cílem i sama sobě. A miluji situační humor.

Takže se zasměješ, když ti někdo donese růži?

Taky může přijít smích, ale samo sebou mne květina i jiná pozornost překvapí a potěší. I v  takové chvíli se dá situace odlehčit a zasmát se. Třeba by se dalo vyptávat, kdo mu ten pugét lesních jahod pomohl takhle v únoru nasbírat.

Chtěla bys něco vzkázat čtenářům?

Myšlenka La Femme vznikla proto, aby ženy ale i muži našli cestu k tomu mít odvahu být sám sebou a být rád sám sebou. To je, ruku v ruce s upřímností, jediný trvalý způsob, jak dělat to, co člověk chce, mít kolem sebe lidi, jaké chce, a myslím, že je to i jediná trvalá cesta ke štěstí.

Něco na lehčí notu. Máš nějakou oblíbenou lžičku?

Mám. Je to lžička z balení čaje Ahmad Green Tea, je příjemně těžká, má na sobě logo firmy a hrozně mě mrzí, že ta firma nevyrábí i zbytek příborů, protože je dokonale vyvážená. Nějaký čas jsme kupovali čaje jen kvůli těmto lžičkám a jednu jsem si od rodičů zabavila i sem do Prahy.

To je tedy vše o múze Kateřině, konverzace proběhla v klidné atmosféře při čaji a Katka se nebála otevřít a vypovídat. Je upřímná, upovídaná a ráda se směje (pozn. Autor). Věřím, že o ni ještě hodně uslyšíme, a další múzou, o níž bude příští interview, bude Ivanka, o které se například dozvíme, proč chtěla mít už od dětství úzký pas, a jak by postrčila dnešní ženy, aby slepě neposlouchaly podsouvané představy prototypů krásy.