První interview proběhlo s múzou La Femme Vlaďkou Bedrníkovou, jenž se čtenářům představuje nejenom jako modelka, ale i jako elegantní dáma a vášnivá čtenářka. Přečtěte si  více o jejích názorech, myšlenkách a odpovědích na otázky.

Bylas před přehlídkou La Femme hodně nervózní? Jak se u tebe nervozita projevuje? Máš na ni nějaký recept?

To víš, že jsem byla nervózní. I když už jsem jednu přehlídku před pár lety absolvovala jako modelka, tak tohle bylo něco úplně jiného, nového. Klepaly se mi ruce i nohy, strašně jsem se bála, že zakopnu a podobně. Na podiu ta nervozita vůbec neopadla, spíš naopak.  Moje hlavní myšlenka byla – nezakopni! A recept? Nadechnout se a jít. Člověk ví, že to není jen o tom dojít tam a zpátky, ale že se u toho musí nějak tvářit a nějak vypadat. Tak to je asi můj recept – soustředit se trochu víc na sebe než na publikum, zapomenout, že se na mě dívá někdo cizí a snažit se to zvládnout co nejlépe.

Snažíte se ukázat ženám, že neexistuje prototyp krásy. Myslíš, že dnešní ženy potřebují popostrčit, aby si to uvědomovaly?

Prototypy krásy byly vždycky a v každé době. Dneska je jich možná víc, než jich bývalo dřív, nebo ještě lépe – dnes si může každý vybrat svůj ideál mnohem svobodněji, než dříve. La Femme projekt se snaží ukázat, že jsou i jiné věci, než mainstream, který nám servírují časopisy, televize a tak. Někdo je rád, když se může inspirovat od druhých, ale není to o tom, že by nás měli lidé slepě kopírovat. Spíše jim nabízíme jinou estetiku, než je běžně k vidění a je už na nich, jestli se nechají inspirovat a tuto inspiraci budou dále rozvíjet svou vlastní cestou. J

Jaký byl tvůj dětský sen? Někdo chtěl být popelářem, někdo zase hrát videohry. Co tvůj? Vyplnil se?

Já chtěla být archeolog. Ale to se mi nesplnilo. Potom jsem chtěla být kovboj a skončila jsem v kanceláři, kde vystavuju objednávky.

Snažíš si teď nějaký sen vyplnit?

Teď asi zrovna nemám žádný konkrétní velký sen, dá se říci, že jsem v podstatě spokojený člověk. Už se mi v průběhu života mnohokrát stalo, že když po něčem opravdu toužím, dříve či později se mi to vyplní, aniž bych o to nějak zvlášť usilovala.

Čím ti lidé imponují? Jak se k tobě staví muži a jak ženy?

Aby mi člověk imponoval, musí mít charisma, určitou jiskru. Což rozhodně nemusí souviset s fyzickým vzhledem. Imponují mi lidé, kteří s nadšením a zápalem dělají to, co je baví, čemu věří. Lidé, kteří dokážou své sny realizovat ve skutečnosti. Samozřejmě obecně se dá říci, že se vždy raději bavím s člověkem, který se chová slušně a zdvořile, než s nějakým hulvátem. To bezesporu. Takže určitě hraje roli i celkové vystupování a chování, nejen ke mně, ale i k ostatním.

A jak se ke mně staví muži a jak ženy? To by ses asi musel zeptat jich. Ale troufám si říci, že mě většina lidí respektuje, alespoň se tak tváří. (smích)

Jaké dobré zkušenosti máš se svým stylem oblékání a chování?

Myslím, že většině lidí se můj styl oblékání líbí. Občas se mě sice někdo ptá, jestli se zrovna chystám do divadla, ale nevzpomínám si na žádnou opravdu negativní reakci. Kupodivu velice dobře na mé oblečení reagují děti. Už jsem byla několikrát označena za princeznu.

Co obdivuješ na ostatních múzách?

Každá je úplně jiná a to je na nich právě to nádherné! Všechny jsou krásné, každá svým osobitým způsobem, všechny jsou nesmírně šarmantní, milé a talentované. Samozřejmě, že s některými se znám více, s některými méně, ale například před přehlídkou se mi moc líbilo, že jsem nepozorovala žádnou rivalitu, naopak jsme si snažily vzájemně pomáhat, podpořit se a dodat si odvahu.

Jaký je tvůj normální den?

 (Smích) To bude strašná nuda. Můj všední den je daný tím, že mám pevnou pracovní dobu. Takže ráno vstanu, postarám se o sebe a o kočky, pak sedím osm hodin v kanceláři. Skoro bych řekla, i když je to trochu rouhání, že žít začínám až po odchodu z práce a o víkendech. J Někdy jdu rovnou domů, čtu si nebo třeba šiju. Někdy jdu s přáteli na kávu nebo vínko. Každý čtvrtek chodím do posilovny, to je můj čtvrteční den. Víkendy bývají zajímavější a pestřejší, to bývá více času na setkání s kamarády, na nějakou tu kulturu a tak. Také často jezdíme na výlety po zajímavých místech v Čechách, to zas souvisí s mým zájmem o historii.

Připadá ti zvláštní, že většina múz vlastní kočky?

Ne, připadá mi to úplně přirozené. Říká se, že kočka je jako žena a my jsme přece kočky. J Mám kočky moc ráda, protože jsou své. Pes je oproti kočce mnohem předvídatelnější. I ta nejvychovanější kočka poslechne, jen když ona sama chce. I ta nejlínější domácí micka se ve vteřině dokáže proměnit v šelmu schopnou ulovit kořist.

Chtěla bys něco vzkázat čtenářům?

Hlavně světový mír (smích). Ne, trochu vážně. Myslím, že nejlépe by to vystihlo, co jsem nedávno nalezla na internetu – hezký citát od Judy Garland: „Buďme first-class verzí sebe samotných a ne nepovedenou kopií někoho jiného.“ Takže buďte sami sebou, jděte svou cestou a nenechte se odradit případnými neúspěchy.

Poslední otázka na lehčí notu. Máš nějakou oblíbenou lžičku?

Mám, mám ji v práci, nemám ji doma, a je to taková úplně stařičká nejobyčejnější hliníková lžička, jaká býva ve školních jídelnách, a byla to úplně první věc, kterou jsem nafasovala od svého bývalého báječného šéfa, když jsem nastoupila. A jestli si něco odnesu z práce až budu odcházet, tak to bude tahle památeční lžička.

To je vše o múze Vlaďce, konverzace s ní byla velmi příjemná, Vlaďka je elegantní, často a ráda se smála a  byla patřičně opatrná, co se týče otázek, a vždy dlouho rozvažovala, jak na ně odpovědět. Jsem si jistý, že o této dámě ještě uslyšíme a mohu vás ujistit, že vést s ní rozhovor na jakékoliv téma vám dá vždy nový pohled na věc.