Rozhovor s Jessie, okouzlující múzou a účastnící na zářijovém La Femme – Theatre. Proběhl za pomoci internetové komunikace v klidném, až veselém duchu a o jejích názorech se můžete dočíst přímo zde:

Stala ses součástí La Femme. Změnilo to nějak tvůj život, chování, anebo pocity?

Je to jako dostat se do říše za zrcadlem. Celou dobu obdivuješ ty talentovaný, nedotknutelný bytosti a najednou udeláš krok a staneš se součástí jejich světa. A pořád to vstřebávám.

Je to veliká změna? Je to úplný opak za zrcadlem? Co za ním je?

Třpyt. Všechno se stále pohybuje a oslňuje mě… čtenáři si budou myslet, že je nová múza La Femme na tripu.

Milá múzo, jak se stavíš ke stresu? A máš na něj nějaký recept?

Stresuji se zásadně, když jsou všichni v klidu, a jsem ledově klidná ve stresových situacích. Můj recept je nadhled a náhlý pocit, že jsem božská, tudíž mi všichni mohou líbat nárty.

La Femme se snaží ukázat ženám, že neexistuje prototyp krásy. Myslíš, že dnešní ženy potřebují popostrčit, aby si to uvědomovaly?

Dnešní ženy se potřebují naučit vážit si sama sebe. Každý den potkávám ženy, které se ponižují, ať už vizáží, vyjadřováním, nebo jednoduše názory, ale to je můj pohled na věc.

Myslíš, že by se žena změnila, pokud bys jí ukázala, že může být svá a nemusí se ohlížet po okolí? Závidět?

Závidět ne, ale inspirovat se! To je hodně mocný nástroj. Proč závidět, když také mohou být múzou? Je to jen o přístupu.

Jaké máš hobby? Čemu se hodně a s láskou věnuješ?

Miluji umění, proto maluji obrazy, píši román, vyrábím šperky, tetuji. A styl? Ambivalence. Taková jsem a odráží se to i v mé tvorbě. Proto často vytvářím paradoxy, absurdity, provokativní něžnosti a jemné perverze. Vesměs maluji ženy, bohyně či čarodějnice, přičemž „nadpřirozeno“, které je obklopuje, je vlastně jen symbolem síly, kterou podle mě každá žena má. Šperky jsou prakticky totéž. Ráda pracuji s kontrastem surových minerálů a kovových, filigránových komponentů. V hlavě nosím celou sadu šperků, které bych chtěla propojit s obrazy, ale na to je ještě čas. A konečně, můj román. Kniha, kterou pravděpodobně budu psát do smrti a nespatří světlo světa, je postapokalypticko-erotický román s prvky scifi. Ten styl jsem pojmenovala Alternativní realismus, ale vzhledem k tomu, že bych se musela naklonovat, abych stihla nastudovat všechny potřebné vědomosti, disciplíny a obory, nazývám jej prachsprostou fantasy 😀

Jak se k tobě staví lidé, které potkáš na ulici? Mluvím o tom, jak se staví k tvému oblečení a chování. Máš s tím nějaké dobré zkušenosti?

Myslím, že se mě bojí. Chodím rázně a tvářím se kamenně, jsem schopná přinutit hlouček lidí rozestoupit se do stran. Ale upřímně, moc si lidí nevšímám, musí mě někdo hodně zaujmout, aby mě to vytrhlo z myšlenek.

Co tě na lidech zaujme?

Odvaha být sám sebou.

Na jaký svůj úspěch jsi nejvíce pyšná?

Slovo úspěch a pýcha nemám ve slovníčku. Záleží mi jen na tom, abych mohla dělat věci, které mě naplňují a obohacovat jimi své okolí.

Takže když někomu povídáš o svých projektech, nedmeš se snad pýchou?

Ne. Jsou mou součástí, naprostou samozřejmostí. Pyšná jsem jen v případě, kdy se mnou někdo inspiruje a začne tvořit… neznám větší slast.

Jsi jedináček, anebo máš sourozence? Jak svůj úděl snášíš?

Jako malá jsem si přála sestřičku – panenku, o kterou bych se mohla starat. To se mi splnilo. Miluji ji jako nic na světě… je mou světlou stránkou.

Co bys vzkázala našim čtenářům?

Buďte sví, nebojte se žít naplno a měnit svět!

Máš nějakou oblíbenou lžičku?

Mám! Starožitnou, hlubokou a se zdobeným koncem. Chovám nenávist ke všem mělkým lžičkám a lžícím, nedá se jimi jíst! Tahle splňuje moje nároky dokonale. ^^